Dobytí Moskvy
Na Moskvu vyrážíme za sobotního ranního kuropění. Hned po příjezdu na moskevské nádraží si prozřetelně jdeme koupit lístky na odpolední vlak do Vladimíra. V čekárně u přepážek dalnovo prochoda sedí spousta lidí, nevíme, zda tvoří frontu nebo jen čekají na vlak. Po chvíli, kdy evidentně vzbuzujeme dojem, že se vrhneme na kasu, jakmile se nějaká uvolní, nás jedna paní napomíná, že se musíme zeptat, kdo je poslední. Beze všeho tak učiníme, zdrceni odpovědí si sedáme a rozhlížíme. Náš zrak upoutá řadu automatů. Jakožto děti 21. století se k nim vrháme a kupujeme si přes ně lístky, čímž rozradostníme paní, která má zde sloužit jako pomoc při obsluze automatů, a zároveň vykouzlíme ještě zachmuřenější výrazy na tvářích Rusů sedících ve frontě. Lístky vyřízeny, čas vyrazit do centra. Rychle se zorientujeme v moskevském metru a kupujeme si celodenní lítačku za 210 rublů.
Vystupujeme na Těatrálnoj, prohlédneme si Bolšoj těátr a směle pokračujeme na Rudé náměstí Iverskou branou. Nutno podotknout, že Rudé náměstí je fakt veliké. Od Iverské brány se chrám Vasilije Blaženého jeví jako domeček pro panenky. Rudé náměstí je podle všeho 2. největší náměstí na světě (na 1. místě je prý náměstí Nebeského klidu v Pekingu). Přechod Rudého náměstí si zpestřujeme průchodem přes slavný GUM.
Chrám Vasilije Blaženého se nám nejprve jevil jako značně kýčovitý. Každá věžička jiná ves jiný pes. Jedna jako zmrzlina, druhá jako šapitó. Čím déle jsme na něj hleděli, tím se tento pocit vytrácel až se nám nakonec chrám snad i začal líbit. Tuto světoznámou památku vybudovanou v 16. století Ivanem Hrozným na počest vítězství nad Kazaňským chanátem jsme se rozhodli prozkoumat i zevnitř. Úniková hra by tu byla boží.
Mauzoleum Lenina nás silně láká, fronta končící v nedohlednu nás odrazuje. Necháváme tedy Vladimíra Iljiče odpočívat v pokoji a pokračujeme podél Kremelské zdi ku chrámu Krista Spasitele, který je prakticky fungl nový, protože ten původní nechal zbořit Stalin. Stál totiž v cestě průvodům.
Odtud přejíždíme metrem k Lomonosově univerzitě. Budova Lomonosovy univerzity patří mezi tzv. 7 Stalinových sester. Jak již název napovídá, nechal tyto výškové budovy postavit Stalin (tak vidíte, nejen bořil, ale i stavěl) a to tak, aby byly v Manhattenském stylu, ale nekopírovaly budovy žádného z Evropských měst. Pokoušíme se dostat dovnitř, avšak ostraha nás pouhým výrazem usměrňuje ze dveří ven.
Na nádraží Kurskaia, odkud nám jede expres do Vladimíra, to bereme metrem přes Vrabčí hory, kde si vychutnáváme výhled na město a řeku Moskvu.
Přestupujeme na slavnou linku Kolcevaja (to je ta dokolečka), na níž se to jen hemží nádhernými stanicemi. Co zastávka, to výstup z vlaku, abychom si je prohlédli a ujistili se, že obrázky na internetu nelhaly. (V metru platí zákaz focení a protože jsem známý poseroutek, žádné fotky nemám.)
Tím jsme naše dobývání Moskvy pro tentokrát ukončili, přestali jsme vystupovat z metra a dojeli na nádraží Kurskaia, kde jsme téměř na poslední chvíli naskočili do Expresu Vladimír. Zaplaťpánbůh, že jsme měli jízdenky koupené z rána. Ale to už nám začíná další příběh. O dobrodružství v Suzdalu si povíme zase příště…