Petrohradské vyprávění I.

Naši pouť do Benátek severu zahajujeme notnou porcí melounu, po níž ve 20:30 nastupujeme do expresu směr Moskva.
Na biletu Moskva – Petrohrad se píše: ,,МОСКВА ОКТ – С- ПEТEP-ГЛ.“ Zcela logicky to dešifruji na ,,Moskva Oktobrskaja.“ Na plánku metra vyhledáme příslušnou stanici (překvapivě oktobrskaja) a už jedeme. Skupinka matfyzáků nám slepě důvěřuje a jedou s námi. Náhle procitnou a řka, že jedeme špatně, na příští zastávce vystoupí. To nás znejistí. Janča nemešká a pouští se do hovoru s mile vyhlížející spolucestující. Ukazujeme ji bilet. Na další zastávce už briskně přebíháme do metra v protisměru nasměrováni na stanici Komsomolskaya. Kdo by to byl řekl, že se tam nachází Leningradský vokzal, ze kterého jezdí většina vlaků do Petrohradu, bývalého Leningradu.
K vlaku jdeme se smíšenými pocity. Jsme zvědaví, natěšení na Petrohrad, ale jak bude vypadat 4. třída open class sitting za 852 rublů?
U vstupu do příslušného vagonu nás vítá průvodčí ve slušivé uniformě a hlavně s čepicí. Místo dřevěných lavic usedáme do kupíčka s polstrovanými sedadly, dvěma televizory, zrcadly a rozkládacím stolečkem. Pro každého je zde připraven balíček obsahující špunty do uší, párátka a spací stínítko na oči. Že by se nad námi Marina z nádraží v Dubně slitovala a místenky nám šikovně zfixlovala? Tak či tak jsme ji neskonale vděčni.

Bohužel, po 10 hodinách cesty valná část naší expedice zjišťuje, že nalézt pohodlnou spací polohu vsedě jde i v první třídě těžko. Já vzhledem ke svým tělesným proporcím s tím velké problémy nemám.

Naše první kroky po Něvském prospektu vedou rovnou do kantýny Stolovaja, kde se prý jde velmi dobře a hlavně za rozumné peníze najíst. Posilněni výborným jídlem se konečně můžeme vydat do petrohradských ulic.

Na dohled máme chrám Krista Spasitele na Krvi, který je postaven na místě, kde byl smrtelně raněn Alexandr II.
Odtud míříme přes park k Michajlovskému paláci. Petrohrad svým vzezřením láká nespočetně manželství chtivých párů. S děvčaty kritickým okem hodnotíme přeumělkované modely svatebních šatů ruských nevěst.
Podél Něvy, jak jinak než proti větru a v dešti, se ploužíme k Zimnímu paláci, jehož součástí je slavná Ermitáž. K naší radosti mají studenti vstup zdarma, jen si musíme postát 20 minut ve frontě. Ermitáž pak máme proběhnutou za čas jen o něco málo delší, než byla doba strávená ve frontě, neboť ihned po našem vstupu do Zimního paláce vyleze sluníčko. Nedlíme před každým obrazem či sochou nezměrné hodnoty, ale necháváme na sebe působit okázalost a nádheru jednotlivých místností. Okouzleni jsme hlavně schodištěm, kde si i navzdory oblečení připadáme jako princezny.

Z Ermitáže pokračujeme přes most nad ,,roztokem“ Něvy na Malou a Velkou Něvku. Na Zaječím ostrově si dáváme oraz v parčíku. Procházíme Petropavlovskou pevností, která je jednou z prvních petrohradských staveb.

Míříme k místu, kde by měl kotvit slavný křižník Aurora (rusky Avrora), který svým výstřelem zahájil Velkou říjnovou revoluci v roce 1917. Není jisté, zda jej skutečně spatříme, neboť jsme měli informaci, že krátce před naším příjezdem vyplula za účelem údržby.
K naší nezměrné radosti je Aurora zde. A co víc, námořníci se právě nepříliš zručně a promyšleně za pomoci jeřábu snažili připevnit ke břehu. Dlouhou dobu jsme sledovali jejich počínání. Za tu dobu jsme vymysleli několikero způsobů, jak bychom to my, budoucí inženýři, vyřešili. Zda je Aurora ukotvená pořádně nevím, protože jsme se na to nevydrželi koukat a raději jsme se vydali směrem k našemu zabookovanému ubytování.

Nocleh
Již podle obrázku na Booking.com jsme věděli, že si nemáme dělat moc iluze. Z neudržované budovy hostelu Kovcheg vylezl chlapík, patrně správce, a sdělil nám, že v ubytovně tolik volných míst nemá. Prý se to při rezervaci na Booking.com občas stává. V tuto chvíli mi vlastně spadl kámen ze srdce. Sice jsme neměli tušení, kde budeme spát, ale hlavně, že ne tady.
Nohy bolavé od celodenního šlapání po petrohradských chodnících nás nesli zpět nepříliš udržovanými ulicemi této čtvrti ležící stranou turisticky oblíbených míst. Z ničehonic nám přišla do cesty pěkně vypadající kavárna. Monča s Jančou se jako neohrožené mluvčí naší skupiny rozhodly jít dovnitř a přeptat se, zda tu lze někde poblíž najít nocleh. Vrátily se nadšené, že jim paní majitelka hned po vyslyšení jejich vyprávění o Kovchegu, které provázely upřímné slzičky na krajíčku, nabídla nocleh u ní doma. Nato ji děvčata sdělila, že venku stojí dalších 6 lidí. To paní zarazilo, ale hned navrhla jiné řešení. Prý má známou, která má nedaleko odtud ubytovnu a že ji zavolá a přeptá se, zda tam jsou volná místa. Nadšeně jsme se všichni nahrnuli do velmi pěkně zařízené restaurace a rozhodli zde povečeřet, abychom se milé paní obměnili nějakou tou útratou. V ubytovně místo skutečně bylo. Po vypití několika oslavných piv či vín, jsme se s jásotem a nadšením sobě vlastním vedeni paní majitelkou restaurace do ubytování vydali.
Hned za vchodovými dveřmi náš jásot a nadšení prudce ochladl. Ocitli jsme se uprostřed sice zrekonstruovaného, avšak nejrůznějšími individui obývaného bytu. Nájemce tvořili z valné většiny muži, ženy jsme spatřili pouze dvě, z toho jedna byla paní bytná. Podle stylu líčení, počtu zubů a dle názoru pánské části naší skupiny to byla bývalá profesionální společnice. Co naplat. Noc na ulici nás děsila víc. Vyfasovali jsme povlečení tvářící se vypraně a s batohy u hlav jsme si dopřáli několik hodin lehkého spánku. Jaké bylo probuzení, se dozvíte v II. části Petrohradského vyprávění.