Petrohradské vyprávění II.

Nedělní ráno nebylo typickým nedělním ránem vyznačující se lenošením v postýlce a míchanými vajíčky k snídani. Brzy ráno jsme otevřeli oči a prohlédli si naše nouzové ubytování za denního světla. Bylo to zvláštní místo.
Jedním z nájemců byl starý pán, patrně bez rodiny, která by se o něj postarala, a tak skončil tady. Viděli jsme muže napadajícího na jednu nohu. Kolik je asi stojí nájem zde? Určitě to nebude 500 rublů za noc, jako to stálo nás. Doufám, že jim peníze od nás alespoň trošku, na chviličku zlepší život zde. Naivní, já vím.
Se zasmušilými výrazy se sbalíme (to nám moc dlouho netrvá, stejně jsme neměli vybaleno) a vypadneme. Na ulici si konečně všichni odlehčeně oddychneme. Poznali jsme Rusko z té stránky, která běžným turistům zůstává skryta. Důležité je, že jsme to přežili ve zdraví a neokradeni.

Nyní ale zpátky ke krásám Ruska. Metrem se přesouváme na periferii města, odkud jezdí maršrůtky do Carského siela, jinak zvaného Puškino, kde se nachází Ekaterinský palác obklopený nádhernými zahradami.

Víte, co je to maršrůtka? To je takový autobusík nebo předělaná dodávka. Ceny jízdného se liší řidič od řidiče v řádu 20-30 rublů. Cestou z Puškina se nám stalo, že řidičovi se nechtělo jet s námi až na konečnou metra do Pitěru, a tak nás vysadil na nějaké zastávce v nějakém městečku řka, že odtud jezdí všechny autobusíky na metro. Naštěstí tomu tak bylo. Jen jsme za stejnou cestu zaplatili dvakrát (místo 40 rublů nás to stálo asi 80, což je pořád proklatě málo)..

Palác mi silně připomíná Versailles.

Uvnitř zámku je slavná Jantarová komnata. Chtěla bych ji vidět, ale ta fronta mi za to nestojí. Raději jdeme na procházku po rozlehlých zahradách. Stejně to není ta pravá Jantarová komnata, kterou Petr Veliký koupil od pruského krále Fridricha I. Za 2. světové války ji totiž ukradli a schovali Němci a dodnes se neví, kde je. Rusové si ji podle dobových maleb a fotografií postavili znovu.

 

 

Uťapaní ale veselí se vracíme zpět do ,,Pitěru“ (jak mu prý láskyplně říkají místní), hnedka míříme na obídkovečeři do naší oblíbené Stolovoj a napapaní se jdeme ubytovat do hostelu Suricata. Adresa, ulice všechno sedí. Jenže kde nic tu nic. Nikde žádný nápis, žádná směrovka, zvonek tu taky není. Dům má atrium, vnitroblok, vcházíme do něj, když v tom se za námi zavře brána. Bože můj, máme my to ale štěstí. Po hostelu stále nikde ani památky. Naštěstí tu náhodně chytíme nezabezpečenou wifi. Rychle si v mailu najdu telefonní číslo do hostelu a už voláme. Ozve se zastřený hlas, svoji lámanou ruštinu vysvětluji, že to nemůžeme najít. Hlas mně naviguje do zádní části vnitrobloku. Po chviličce našeho bezradného postávání se otevřou jedny dveře a z nich vyleze týpek tak asi našeho věku a mává na nás. Vypadá unaveně, možná zhuleně. To je ale úplně jedno, protože hostel je to, vzhledem k našim zkušenostem, přepychový. Poté, co se vybalíme, nás chlapec-recepční překvapí otázkou, zda nemáme nějaký prášek na bolest. Prý ho bolí zub. Takže ne hulení, ale bolavý zub může za jeho zkalený zrak. Vmžiku se vytasíme s růžovým panterem.
Do útulných postýlek ale ještě nejdeme. O půlnoci vyrážíme k Něvě, abychom na vlastní oči spatřily otevírající se mosty. Noční město dýchá nepopsatelnou atmosférou. U řeky to žije. Z mostu, který se má také otvírat, pozorujeme desítky lodiček s turisty chtivých sledovat mosty z vodní hladiny. Vychutnáváme si pohled na krásně osvícené domy na obou březích, dokud nás nevyženou vojáci.