Odlet (blondýna na letišti)

Den D je tu. Táta mě vysazuje na letištním parkovišti, rychle mě obejme, popřeje mi šťastnou cestu a na můj nechápavý pohled odpovídá, že zadarmo se tu smí stát jen 15 min. Naskočí do auta a odjede. Se svým desetikilovým batůžkem (že má ,,jen“ 10 kg považuji za svůj osobní rekord v úsporném balení), narvanou nezapnutelnou kabelkou a taškou s noťasem se kolíbám k letištní hale. Rozhlížím se po spolužácích, nikde je nevidím.

Z fronty na balení kufrů se mi udělá málem mdlo. To nemůžu stihnout! Do toho mi zvoní telefon, neobratně jej lovím z kabelky. Jupíí volá mi David. To mě jistě nemůže na letišti najít. Ozve se rozespalý hlas. A to už mám na krajíčku. Co na krajíčku. Regulérně mi tečou slzy.

V tom ke mně přistupuje pán a nabízí mi role potravinářské folie. S radostí přijímám a kopmo dopravuji svůj batoh poblíž check-in přepážky. Zde začíná boj – v hlavní roli: nervózní blondýna, potravinářská folie a 10 kg batoh. Baví se polovina cestujících, uklízečky si mnou ruce, že další hodinu nebudou muset vytírat.

Dílo je hotovo, batoh se stává prakticky neprůstřelným, ale taky neuchytitelným. Přemýšlím, kam mi asi slečna za přepážkou nandá identifikaci zavazadla. Je mi to líto, ale musím udělat trhlinu na svém veledíle a vyprostit alespoň ouško.

Přistupuji k přepážce a podávám pas. ,,Já Vás tady ale nemám.“ ,,Co mám dělat, kam mám jít?“ ,,Přepážka 111.“

Fajn, fronta na hodinu.

Nebudu to protahovat, i přes veškeré nástrahy jsem nakonec usedla do správného letadla a do Moskvy doletěla.

 

P.S. Drazí osudoví mužové mého života, milý otče, milovaný Davide,

kdy si konečně uvědomíte, že jsem 162 cm vysoká 52 kilová blondýna a že i přes všechny možné silácké řeči, jsou chvíle, kdy vás fakt potřebuju? Alespoň jednoho!