Venezia

Do Benátek, kdysi mocného městského státu, dnes cíle turistů, filmařů, romantiků a obchodníků s luxusním zbožím, vede z pevniny most Ponte della Liberta dlouhý necelé 4 km. Po něm do Benátek přijíždíme i my. Autobus nás zanechá na umělém ostrůvku Tronchetto. Dál už motorové prostředky na kolech nesmějí. Na Piazzale Roma nás za €1.50 doveze People Mover (něco jako lanovka na Petřín).

Z Piazzale Roma se vydáváme na procházku městem. Jsa okouzleni nesčetnými mosty, roztomilými krámečky v malých uličkách, ba i prádlem visícím na šňůrách připevněných na parapetech, přicházíme na rybí trh, kde to poctivě smrdí. Nemeškáme tu a raději se proplétáme na trh s ovocem a zeleninou. U Gran Canale pak směle mlsáme čerstvé italské fragoly.

Člověk si tu připadá jako ve hře Princ z Persie. Uličky jsou tak úzké, že byste se lehkým skokem dostali z římsy na římsu, z balkónku na střechu…

Přes nejznámější most v Benátkách, Ponte Rialto, přechází asi každý návštěvník Benátek. Chcete-li si udělat sefie na mostě s výhledem na Gran Canale, musíte použít podobnou taktiku, jako když se na koncertě chcete dostat do první řady. Proč je vlastně Ponte Rialto tak slavný? On totiž na to, jak starý je, vypadá neuvěřitelně krásně. Jen tak mimochodem, Ponte Rialto je nejstarší most přes Gran Canale spojující čtvrti San Marco a San Polo. Věrní čtenáři si možná vzpomenou, že jedna z jeho replik je v anglickém Oxfordu.

Na Piazza San Marco se to turisty jen hemží. Na vstup do baziliky svatého Marka tu čeká dlouhá řada lidí. Vstup je zdarma. Má to ale jeden háček. Na malé cedulce na plůtku před bazilikou je napsáno, že do baziliky se nesmí vstoupit s batohem ani kabelkou. Vše musí být odloženo v úložně, která se nachází v jedné z budov v levém rohu náměstí za bazilikou. Velikost tabulky má za následek, že ve frontě stojí spousta lidí s batohy a taškami. Ne však my. My umíme používat google, kde se dočteme, že je možno si zadarmo a bez fronty uložit batohy v kavárně muzea na druhé straně náměstí. Tam svá zavazadla bezpečně ukládáme, v kavárně si dáme, co komu libo – někdo kávu, někdo víno – a kocháme se výhledem na náměstí. Káva i víno tu stojí stejně jako kdekoli jinde v Itálii. Rozhodně ne tolik, kolik je na Piazza San Marco zvykem.

Po návštěvě baziliky míříme nahoru na Campanilla di San Marco. Tady je fronta skoro na 45 minut, ale výhled stojí za to. Benátky máme jako na dlani. Z této perspektivy nejsou kanály, jimiž je město protkané, vůbec vidět. Při pohledu na město si uvědomuji, jak je zanedbané. Omítky na domech jsou oprýskané, neudržované. Je to schválně? Těžko říct. Mě to rozhodně rozčiluje.

Pozdní oběd si dopřáváme v jedné z postranních uliček v dostatečné vzdálenosti od Piazza San Marco. Milý číšník se nás ptá, odkud jsme. To nás rozesměje. Pět lidí = pět zemí. Uruguay, Írán, Turecko, Mexiko a Česká republika.  A číšník? Filipínec.

Lehce opojeni červeným vínem pozorujeme gondoly proplouvající nedalekým kanálem a nasloucháme zpěvu gondoliérů. Je pět hodin odpoledne a Benátkami se rozezní zvony. A já ty tóny znám. Víte odkud? Z filmové adaptace románu Dana Browna Andělé a Démoni.

Cestou na autobus zpět do Trieste děláme rychlou zastávku v Devil’s pub. Kopneme tam 2 tequily a dál se vesele proplétáme změtí uliček až na Piazzale Roma, odkud se People Moverem svezeme na Tronchetto, kde nás až do příjezdu autobusu, který má hodinu zpoždění, neuvěřitelně žerou komáři.

Pomalu padá večer na potápějící se město a my ujíždíme zpět do Trieste plni vzpomínek na uzké uličky, vodní kanály s tyrkysovou vodou a v uších nám zní Santa Lucia. Ano, gondoliéři ji skutečně zpívají…