Ha Noi
Do půlnoci zbývá sotva půl hodina, když vstupujeme starobylou branou do uliček Starého města, které je plné mladých lidí jako jsme my. Zkrátka hipsterská čtvrť a tady my bydlíme. Večeříme bun bo nam bo sedíc na plastových židličkách. Polovina naší výpravy zvládá konzumaci hůlkami bez sebemenších problémů, ba dokonce je to prý lepší než příborem. Ovšem máme tu i méně šikovného jedince, který neustále procvičuje zápěstí krouživými pohyby snažíc se rýžové nudle namotat. Napíchnout nejdou.
Staré město
V úterý vyrážíme směle do čilého ruchu Starého města. Staré město je v podstatě jedno velké tržiště, které má ovšem systém! V ulicích jsou vždy krámky pouze s určitým zbožím, třeba tu je ulice s obuví, ulice se šperky, s kořením, s hedvábím a tak dále. My jsme byli nejvíc vyjukaní z pouličního trhu s jídlem. Živé ropuchy v síti, živí krabi ve škopcích s vodou, živé pijavice – jídlo nebo že by nějaká okultní medicína?
Za soumraku a těsně před zavíračkou vstupujeme do Chrámu literatury, první univerzity ve Vietnamu založené roku 1076. Na kamenných stélách jsou zde vytesána jména všech úspěšných absolventů. Každou stélu nese želva, neboť želva je symbolem věcnosti.
A já Ti říkám, že je to figurína!
Ve středu si musíme přivstat. Ho Chi Minhovo mausoleum se totiž zavírá už v 11. Zástup poutníků jdoucích uctít památku ,,Strýčka Ho“ se zdá být nekonečný. Deni má na sobě šortky a košili s kaktusy, dlouhé kalhoty připravené v batohu. Já mám šaty těsně nad kolena. Ve frontě popojdeme sotva 20 m a už na nás gestikuluje pan policista, že tam nemůžeme, protože JÁ mám šaty nad kolena. Deniho kraťasy prý neva! Genderová diskriminace. Nemůžu si pomoct. Úplně náhodou nás z řady vyhnal u stánku se šátky…teta mi šikovně uváže šátek, smlouvat se s ní nedá, a už zase stojíme ve frontě. Jde to celkem rychle a ani ne za půl hodiny už vstupujeme do pompézního mauzolea. Je tam. V proskleném sarkofágu, pod srpem, kladivem a hvězdou. Fotit, mluvit, mít ruce v kapsách, zastavit se – zakázáno. 20 vteřin a jsme zas venku. ,,To byla figurína.“ Tvrdí sebejistě Deni. No, my co jsme nezapejkali pitevnu, si pamatujeme, jak vypadala ta mrtvá těla. Stejně jako tohle.
Zbytek odpoledne strávíme toulkami městem a posezením u kolejí s vietnamskou babčou. Díky překladači v mobilu a pantomimě si i pár věcí řekneme.
A teď se s námi rozjíždí vlak směrem do Lao Cai. Tak ahoj, příště budou zprávy z hor!
———————————————————–
P.S. Málem to vypadalo, že naše vyprávění o Vietnamu na blogu skončí s jediným postem. Přestala nám totiž fungovat nabíječka. stalo se tak ještě v Hanoji. Vydali jsme se tedy do obchodního domu s elektronikou. Náhradní nabíječku tam sice neměli, ale dali nám adresu, kde budou vědět, jak nám pomoc. K naší převeliké radosti se tak skutečně stalo a tenhle pán nám nabíječku obstaral 🙂