3 dny v HCMC

1. Ve víru velkoměsta
   Kde to vlastně jsme?
   HCMC = Ho Chi Minh City = Saigon
   Saigon byl mezi roky 1956 a 1975 hlavním městem Vietnamské republiky. V roce 1975, kdy došlo ke sjednocení Severního a Jižního Vietnamu,  bylo rozhodnuto přejmenovat město po ,,Otci národa“ prezidentu Ho Chi Minhovi. Hlavním městem nově vzniklé Vietnamské socialistické republiky se stala rychle se rozvíjející Hanoi.
   
   Bydlíme v samotném centru HCMC. Kapitalistický socialismus je tu v plném proudu. Obchodní duch a vynalézavost, jak potunit kolo, aby se na něj vešla pojízdná kuchyně či výkladní skříň tu rozhodně nechybí.
   
   Na rušné hlavní ulici je jeden bar vedle druhého a mezi nimi jsou maličké salóny, kde dělají manikúru a masáže. Po krátkém průzkumu trhu a celkem jednoduchém smlouvání si dopřáváme masáž nohou. Ulice je v sobotu večer jedna velká party. Z každého baru zní jiná písnička a když si to vykračujete po ulici, musíte si dávat pozor nejen na skútry, ale taky abyste se nepřipletli do zóny pana plivače ohně.

Cu Chi tunely a trocha historie

V neděli neleníme a vyrážíme do oblasti Cu Chi ležící 30 km od HCMC. V 50. letech 20. století se zde začla budovat rozsáhlá síť tunelů sloužící vietnamským vojákům v boji za osvobození od francouzské nadvlády. Francouzi byli poraženi a Vietnam rozdělen na 2 části – na kapitalistický jih a komunistický sever. Hranici tvořila řeka Ben Hai. Po rozdělení bylo ustanoveno 300 dní, kdy mohli obyvatelé volně přejít mezi oběma částmi.
Na prezidentský post Jižního Vietnamu byl Američany dosazen Ngo Dinh Diem. Demokratické volby Američané zavrhli, neboť se oprávněně obávali vítězství komunistického vůdce Ho Chi Minha. Jenže Diem brzy začal své moci zneužívat a projevil se jako tyran. Zakazoval některá náboženství, věznil budhistické mnichy, do vládních úřadů dosazoval své příbuzné. V této chvíli nelze opomenout souvislost našich českých a vietnamských dějin. Budhističtí mnichové se na protest proti Diemovu režimu veřejně upalovali, což inspirovalo našeho Jana Palacha…
Zkrátka a špatně, s panem Diemem se Američané krapítek spletli. Komunisté mezi tím na severu zformovali Národní osvobozeneckou frontu, jinak známou jako Viet Cong, jejiž členové se snažili infiltrovat mezi obyvatele jihu a šířit mezi nimi koministickou propagandu. Proto se pustili do prodloužení a vylepšení tunelového systému v oblasti kolem Cu Chi, aby tunely propojovaly jednotlivé vesnice. Šíření komunistické propagandy přimělo Američany zapojit se do boje proti Severnímu Vietnamu. K svému vlastnímu neštěstí si vytvořili základnu přímo v oblasti Cu Chi a trvalo jim měsíce, než zjistili, proč jsou v noci z ničehonic přepadáni a zabíjeni. Vojáci Viet Congu strávili v tunelech 10 let, kdy neviděli denní světlo. Ven vycházeli pouze v noci.
Toliko k historickému pozadí a nyní k našim zážitkům.
Výška tunelů je asi 120 cm a šířka asi 80 cm. Návštěvníkům je zde zpřístupněna stometrová trasa, při čemž každých 20 metrů je možno tunel opustit. Polovina naší dvoučlenné výpravy zvládla proběhnout celých sto metrů bez problémů, polovina to vzdala po 20 metrech. Výlet ale není jen o tomto zážitku. Procházíme mladou třicetiletou džunglí (Agent Orange tu původní totálně zlikvidoval), kde nám náš pan průvodce ukazuje různé vychytávky, třeba nenápadné přívody vzduchu do tunelů, neviditelné vstupy do nich, různé důmyslné pasti, které Viet Cong stražil na nepřítele, a vypráví nám o bojích, které se tu vedly. Američané k vystopování nepřátelských vojáků v tunelech chvíli používali německé ovčáky, ale Viet Cong na ně kladl různé pasti, třeba s čili, které jim úplně zničilo čich, nebo se myli americkým mýdlem, aby psy zmátli, a ke vchodům do tunelů umisťovali mundúry poražených amerických vojáků.

,,Nenávidím komunistickou stranu, ale citím úctu k vojákům, kteří takto dokázali bojovat.“ Pravil náš milý mladý pan průvodce…

Po celý den nás zkrápěl vydatný déšť, což celkem výstižně dokreslilo představu o nelehkém údělu vojaků operujících v těchto končinách.
Večer, zpět v HCMC, déšť doplnila bouřka. Na večeři jsme šli jen asi 20 metrů od našeho hotelu a trošku jsme se po kolena brodili…Místní se netvářili nikterak překvapeně. Prý deštík ovlivněný tajfunem. Kde jsou tady kanály?

War Remnants Museum
V pondělí jsme poněkud leniví.  Opět je náš program naučný. Brzké odpoledne trávíme ve War Remnants Museum. Denda je ve svém živlu. Kromě válečné techniky je tu ale celá řada válečných fotografií zachycující hrůzy války včetně obětí Agenta Orange…Chemicky je  Agent Orange 2,3,7,8-Tetrachloridibenzo-p-dioxin (TCDD) a 85g by dokázalo zabít 8 milionů lidí. Jedná se o nejjedovatější látku, jakou kdy lidstvo vyrobilo. Američané svoji intervenci proti šíření komunismu nezvládli. Jejich válečné chování a neuvěřitelné množství civilních obyvatel komunistům naopak pomohly. Celkem byly zabity 3 miliony lidí, z toho 2 miliony civilistů.

Rozum zůstává stát nad tygřími klecemi, v nichž byli političtí vězni ponecháni na slunci bez jídla a pití několik dní…Při příchodu do vězení ale bylo třeba vězně zbavit všeho ochlupení a nač se potit s žiletkou, když si stačí udělat pár kotrmelců…

Zde končíme neveselé vyprávění o nedávné historii Vietnamu. Příště to bude již z vesela o našich toulkách po starých hanojských uličkách.

 

 

Zdroje:[1] Vietnam, Lonely Planet, 14. vydání, 8/2018