Cardiff – Caerdydd

Divíte se, co je to za divné slovo v nadpisu? To je prosím pěkně velšsky ,,Cardiff.“ Ano tento keltský jazyk stále žije. Podle všeho 20% Velšanů hovoří plynně velšsky. Ve školách se učí povinně buď jako první nebo jako druhý jazyk, dopravní značení je dvojjazyčně.

Proč začínám o velštině? Protože jsem se s ní potýkala hned po příjezdu. Na hlavní autobusové nádraží v Cardiffu jsme přijeli krátce před desátou hodinou večerní. Jsa vybavena screenshotem mapy s vyznačenou trasou z nádraží k ubytování, jsem se odvážně vydala na cestu městem. Po 50 m jsem potkala policejní hlídku na kolech. Využila jsem situace a pánů policajtů jsem se tázala, zda jdu správně, jenže jsem nebyla schopná vyslovit jméno ulice (Cyfarthfa Street). Ukázala jsem její název napsaný v mobilu a páni policajti se začali smát. Taky pořádně nevěděli, jak to přečíst. Nicméně nás záhy smích přešel, protože jsem to neměla jen míli, jak pravil strýček GoogleMapy, ale asi dvě a půl. Páni policajti pravili, že si mám vzít taxi, že se nemusím bát, že mě to nezruinuje. Jenže zatímco já jsem se odvážně vydala pěšky na cestu, ostatní cestující zbaběle naskákali do šalamounsky nachystaných taxíků, výsledkem čehož tam žádné taxíky jako na potvoru nebyly. Co naplat. Vyrazila jsem tedy pěšky nasměrována pány policajty. Ujistili mě, že se nemusím bát. Cardiff je bezpečné město a teď v pátek večer je plné lidí. Cestou jsem potkala turistickou tabuli s mapou, vyfotila jsem si ji, pokračovala podle ní a trefila na místo určení. 

Spaní jsem měla domluvené na gauči u Abhijata, stážisty z Indie, který zde má pronajatý malý byt. Po rychlé sprše ve stylu hlavněseničehomocnedotýkejaužvůbecnemějtendencetuzačítuklízet jsem to zalomila na gauči a spala jako nemluvně.

Dydd Sadwrn (Sobota)

Naším prvním cílem byl Principality Stadium – obrovský stadion postavený v centru města, kde se hraje rugby, závodí monster jams, vystupují slavné kapely, koná se tu tea party atd. My jsme pronikli do útrob této gigantózní stavby. Usedli jsme jako vítězný tým za stůl v místnosti pro tiskové konference, v šatně domácích jsme si vyslechli vzletnou řeč kapitána týmu před nástupem družstva na hřiště. Náš nástup na hřiště doprovodil jásot a skandování nahraného publika. Výtahem jsme vyjeli do nejvyššího patra a po schodech vyběhli až do úplně poslední řady. Poseděli jsme ve V.I.P. salónku a také na místě, kde seděla královna, když tu naposledy byla.

Principality stadium má pohyblivou střechu. Schválně si tipněte kolik takové otevření nebo zavření stojí. Myslíte, že hodně? Ani omylem. Díky vymakanému hydraulickému systému je to přesně ₤3.35 a trvá to 22 minut.

Cardiff Castle

Dost bylo stadionu, hurá na hrad! Na cestě za jeho dobytím nám do cesty vstoupila fronta na lístky. Nic naplat, násilí zde nepomůže. Museli jsme si počkat.
Na nádvoří to žilo. Byly zde stánky se středověkými hudebními, rytířskými, řemeslnými a jinými nástroji. Na louce byl rink, kde se konaly souboje mezi rytíři ve zbroji ale bez ořů. Kratochvíli byla i střelba z luku. Neohroženě jsme si šli také zastřílet. Naděje ve mě vkládané, neb jsem děvče z kraje Robina Hooda, byly marné. Asi jsem v Nottinghamu příliš krátce a ještě jsem nestihla pochytit ty správné grify. Ale uplně marná taky nejsem. Z pěti ran jsem jednou(!) škrtla terč, zůstaly mi obě oči a nikdo nebyl zraněn.

 

Z nádvoří jsme se přesunuli na prohlídku zámeckých apartmánů. V hlavním sále bylo již prostřeno na velkolepou hostinu. Pan průvodce nás nabádal, ať hlavně na nic nesaháme. Krátce po naší návštěvě se sem totiž nahrnou svatebčané. Btw pronájem téhle místnosti stojí ₤600…za hodinu!

 

 

 

 

 

 

 

Poznámka k mému outfitu: Toto krásně barevné tričko jsem měla na sobě čistě náhodou. Neměla jsem nejmenší tušení, že tento den se v Cardiffu koná festival pořádaný Pride Cymru – organizací bojující proti diskriminaci neheterosexuálně orientovaných jedinců. Alespoň jsem neměla problém splynout s davem 😀

Dydd Sul (Neděle)

S mírným zpožděním (náš milý Ind Abhijat měl tak nějak pořád času dost) jsme vyrazili do vyhlášené Cardiffské zátoky. Mimo jiné tu stojí Senedd, v němž zasedá velšské Národní shromáždění. Celkem nuda, řeknete si, ale opak je pravdou. Senedd je vysoce moderní budova, která prý vyrobí víc energie než sama spotřebuje. Například na splachování a mytí oken, a že jich je požehnaně, když je budova celá prosklená, používají dešťovou vodu. Díky architektonickému provedení nemusí být budova prakticky téměř vůbec uměle klimatizována. V zimě se tu topí tepelným čerpadlem.

Autorem této budovy je architekt Richard Rogers, který má na svědomí také Pompidou Centre v Paříži či Millenium Dome v Londýně.

Zasedací místnost Národního shromáždění se nachází pod velikým kmenem. Zastupitelé tak představují pomyslné kořeny stromu. Kmen ale není jen symbol, jedná se o součást ventilačního systému budovy.

Budovu Seneddu jsme opustili a vydali se na procházku po Cardiff Bay směrem na hráz.

Výletování jsme zakončili posezením ve vyhlášené restauraci samozřejmě se studentskými cenami.

Cestou na autobusové nádraží jsme se stavili v krámku s čerstvě pečenými velšskými koláčky. Byly vynikající. A protože by patrně nevydrželi, než přijedu domů, pořídila jsem si velšskou kuchařku. Když budete hodní, tak vám je třeba někdy zkusím (zdůrazňuji: ZKUSÍM) upéct.

A jaká byla cesta do Nottinghamu?

Dlouhá a trošku dobrodružná. V Cardiffu jsem stihla autobus jentaktak. Opět jsem přestupovala v Birminghamu, ale tentokrát ne na další autobus, nýbrž do auta. A teď jste jistě všichni strnuli hrůzou. Ne, nestopovala jsem. Měla jsem dopředu domluvenou a zaplacenou tzv. spolujízdu. Na internetu jsem si našla stránku(https://www.blablacar.co.uk/), kde řidiči napíší, že v ten a ten den jedou tam a tam a nabídnou místa v autě. Já jsem využila nabídky holčiny jménem Nnedi, která v neděli večer jela z Birminghamu do Nottinghamu. Vyzvednout mě měla na vlakové stanici Birmingham International, což pro mě znamenalo dojet tam z centra Birminghamu vlakem. Fakt pěkný vlaky tu mají, jen co je pravda.
Cesta do Nottinghamu utekla rychle. S Nnedi jsme si dobře rozuměly. Ukázalo se, že je studentkou medicíny zde na University of Nottingham. Velmi jsem ocenila, že mě Nnedi dovezla až do ulice, kde bydlím, i když sama bydlí na druhé straně města.

A tak končí moje waleské dobrodružství. Kam příště? Vážení, tento pátek jsem pozvaná do Oxfordu…