Na vojáky se musí pomalu

I zelené mozky si jde vychovat. Nebylo to jednoduché, ale blondýnce,  co roztomile žvatlá rusky, se to povedlo. Situace na frontě byla následující. Jakožto účastník International Student Practice je mé jméno zaneseno na seznamu spolu s číslem pasu. Tento seznam mají vojáci u vchodu do institutu pro pěší, kde jsou čtvery dveře otevírající se oboje do úzké chodbičky mezi nimi a rámy na detekci kovu.

První den, kdy jsem přijela k branám institutu na kole, jsem se pokusila vojáky střežící průjezd pro kola požádat, zda bych si tam nemohla kolo jen postavit, projít přes kontrolu pro pěší, kde mě mají na seznamu, a vnitřkem se pro kolo vrátit. Neprošlo to. Za nechápavých pohledů místních jsem byla nucena táhnout se s kolem úzkým průchodem pro pěší a projít detekčním rámem. Nejsem si jistá, co má rám detekovat, ale kov to patrně nebude :-D.

Takto jsem procházela za výtek místních 2 dny než jsem opět sebrala odvahu a při odchodu zkusila projít bránou pro cyklisty. Měla jsem štěstí. Byl tam mladý vojáček, vzal můj pas a doběhl se podívat na seznam, že tam vážně jsem. Následujícího rána, jsem to zkusila opět takto. Tentokrát byly vojáci neoblomní (z jejich hovoru jsem pochopila, že vůbec nevědí, do jakého seznamu a kam by se jako měli jít podívat), ale nechali se přemluvit, že si tam kolo nechám, projdu bránou pro pěší a vrátím se pro kolo vnitřkem. Škoda, že to byl poslední den, kdy jsem měla půjčené kolo.