Peak District – Z Sheffieldu do Castletonu
Dost bylo měst, historických staveb, zámků a muzeí. Je na čase vydat se do divočiny.
V pátek jsem si sbalila svého věrného přítele, pana Batoha, a spolujízdou (Bla bla car, žádné stopování!) se vydala do Sheffieldu, města v podhůří Peak District, kde jsem přespala jako couchsurfař u mladého anglického páru. Přesněji Charlotte je rodilá Angličanka, zatímco její přítel Andy je půl Němec půl Američan a seznámili se na Novém Zélandu. Asi si dovedete představit, že to byl vskutku příjemný a inspirativní večer plný vyprávění o dalekých zemích.
Couchsurf to byl velmi luxusní, neboť jsem spala na posteli v hostinském pokoji. Andy mi pomohl naplánovat trasu, vyfotila jsem si jejich mapu Peak Districtu a po společné snídani jsem se vydala na svou pouť do Castletonu vzdáleného 16 mil.
Po táhlém stoupání z Sheffieldu jsem po prvním z mnoha setkání s ovcemi stanula na vrcholu Higgar Torr a konečně se rozhlédla po kraji.
Při sestupu z Higgar Torr jsem se zanořila do lesa kapradin a přes vřesoviště mířila do vesnice Hathersage. Sluníčko zašlo a spustilo se typické anglické mrholení.
V Hathersage jsem měla v plánu napojit se na pěšinu vedoucí podél řeky až do Castletonu. Poněkud jsem nezvládla odhad vzdálenosti na vyfocené mapě a asi tak míli jsem si zašla. Jak já jsem si nadávala! Ne kvůli vzdálenosti, ale cestička podél řeky byla bahnitá a kluzká a v mých teniskách to rázem pěkně čvachtalo. Hořce jsem vzpomínala na své pohorky, které si spokojeně odpočívají v botníku v Seči.
V jednu chvíli mi parádně podjela kopýtka a se svým rozkošným baťůžkem jsem se dlouhá široká natáhla pěkně do blátíčka. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Říkala jsem si, že mě takhle zřízenou nebudou chtít pustit do hostelu. Ale což, nejsem žádné béčko. Vyštrachala jsem se z bahýnka zpátky do stoje a kluzmo pokračovala dál. K mé velké úlevě jsem brzy došla na louku, kde pro změnu číhaly nástrahy v podobě úzkých průchodů mezi kamennými zídkami. Párkrát jsme se s panem Batohem kapánek šprajcli.
Na hostel jsem se dotrmácela kolem půl páté. Bolel mě celej člověk. Jak vypadala moje šlapíta v promáčených teniskách vám radši nebudu říkat.
Ve chvílích, kdy se mi začaly do hlavy vkrádat chmurné myšlenky ,,Už nemůžeš, Kateřino, co sis to zase vymyslela!“ stačilo, aby se mi na krku zhouplo srdíčko od Davida a já si řekla:,,Kateřino, ty tam dojdeš, jinak si toho kluka nezasloužíš!“ A došla jsem.
P.S. Údolí, kterým jsem šla, se jmenovalo příznačně Hope Valley.
A na závěr tohoto vyprávění tématická písnička.