Petrohradské vyprávění III.
Ráno si pěkně přispíme. Stejně venku prší. Rozhodli jsme se, ku radosti pánské části výpravy, že na místo Peterhofu vyrazíme na Kronstadt, ostrov v Baltském zálivu, kde sídlí Námořnictvo Ruské Federace. Chceme si totiž vycachtat nohy v móři.
Město není nic moc. Některé domy jsou pěkně otřískané a polorozpadlé. Pevnost, o níž nám se zaujetím vyprávěl Radim, je také dost zanedbaná. Cestou po ostrově nás míjí skupinky mladých námořnických kadetů. Že jsou pěkná ucha, nepřebije ani slušivá námořnická uniforma.
Nejkrásnější na celém ostrově je námořnická katedrála, která je postavena v podobném duchu jako Hagia Sofia. (BTW Vubec nejsem nejmensi z cele skupiny a uz vubec nemam nejvetsi batoh ze vsech.)
V Petrohradu okamžitě míříme, kam jinam než, do Stolovoj. Do odjezdu vlaku mám ještě přes 2 hodiny. V klidu poobědovečeříme, dáme si kávičku a zamíříme naposledy do Petrohradských ulic vidět dosud neviděné. Zajímá nás Rossiho ulice, která je, jak píše průvodce, dokonale symetrická, že je sama sobě zrcadlem. Milý zlatí, nic moc. Ani za fotku mi to nestálo. Jeden dlouhý decentně zdobený dům a proti němu úplně stejný.
Příliš mnoho Kateřin
Co bych to byla za Kateřinu, kdybych neměla fotku se svojí Velikou jmenovkyní? Ach ta podoba, že? Mimochodem, myslíte si, že Kateřina II. Veliká byla Ruska? Nikoliv. Němka to byla. Do Ruska ji vdali za Petra III., po jehož smrti se ujala vlády.
Spací vlak
Že jste taky nikdy nejeli spacím vlakem? My až do této chvíle ne. Naše počínaní bylo tedy velmi laické, pohyby nekoordinované, což vedlo ke značnému pobavení ruských spolucestujících. Díky jejich ochotě a laskavosti se nám všem podařilo rozeznat utěrku od povlaku na polštář, natáhnout prostěradlo, druhým prostěradlem se přikrýt a peřinu hodit přesto.
Jenže mě ještě čekala jedna výzva. Měla jsem místenku daleko od ostatních, a tak jsme poprosili paní průvodčí, zda bych se nemohla přesunout ke kamarádům, neboť tam byly volná místa. Paní průvodčí mi to povolila, ale vyjasnila mi riziko, že někde někdo nastoupí a já se postěhuju. A tak se taky stalo. O půlnoci, když všichni pěkně chrupkali, jsem byla nemilosrdně probuzena a nucena se přestěhovat. Já (162 cm) na postel (á 170 cm) a batoh (á 100 cm) na poličku nad postelí (á 200 cm). Co mi zbývalo jiného, než předvést spícímu vagonu prakticky nehlučný výhoz batohu na poličku doprovázený ladným výšvihem mé maličkosti na palandu. A tak se taky stalo. Po pravdě, moc nechápu, jak se mi to vlastně povedlo. Tak dobrou noc.