Pohoří Hoang Lien Son
Je půl sedmé, ranní mlhy se pomalu rozplývají a kolem nás se konečně objevují zelené kopce. Na jejich stráních se vlní rýžové terasy, které jsme dosud znali jen z obrázků. Jsme v pohoří Hoang Lien Son, Francouzy nazvané Tonkinské Alpy.
Živá vesnice či skanzen pro turisty?
Dopoledne si musíme dát chrupec. Spání ve vlaku nebylo nic moc. Železniční síť tu postavili Francouzi a vlak jako by je ještě pamatoval. Rychlost by odpovídala parnímu vlaku, ale tendr jsme neměli.
Na naši první mini-túru se proto vydáváme až po obědě. Míříme do nejbližší vesnice Cat Cat, kde žije etnická menšina Hmongů. Dnes už Hmongové nepracují jen na rýžových políčkách, ale snaží se přivydělat si i díky rostoucímu přílivu turistů. Kromě prodeje svých výrobků, zejména vyšívaných textílií, dělají turistům průvodce po zdejších horách. Hmongské ženy a děti nosí nádherně vyšívané kroje. Že by měli specifický oděv i muži, jsme si nevšimli.
4 nohy, 2 kola
V pátek kvůli oblakům měníme plán a místo výletu na Fan Si Pan si půjčujeme skútr a vyjíždíme brázdit horské cesty. Naše první cesta vede přes průsmyky Tram Ton a O Quy Ho.
Cestou zpět na chvíli necháme našeho motorového kamaráda odpočinout a uděláme si krátký pěší výlet k Vodopádu Lásky. Prý kolem něj rostou orchidee. Teď v zimě tu ale žádná nekvete.
Odpoledne jedeme do údolí Muong Hoa, po jehož úbočích je roztroušeno několik vesnic obývaných etnickými menšinami Černých Hmongů a Rudých Dzao. Vjezd do údolí je hned za Sapou zpoplatněn. Silnice ale není nic moc. Ono se tomu asi ani nedá říkat silnice…Každopádně výhledy krásné, jen trochu zastřené nehustou mlhou. Slunce zachází za hřeben Fan Si Panu už kolem tři čtvrtě na pět. Na údolí se pak pozvolna snáší soumrak a chlad. Přes den je tu teplota kolem 20 °C, v noci jen kolem 8°C. Na pokoji si tedy musíme přitápět klimatizací.
